Jdi na obsah Jdi na menu
 


NDR aneb S inženýrem Tvrdým až na konec světa

Zemědělské družstvo z obce kde jsem bydlel, pořádalo výměnný tábor pro děti svých členů v NDR u Postupimských jezer.

Nejinak tomu bylo také krátce po revoluci, v roce 1990. Kvasná doba přinesla mnoho nových jevů. Mimo jiné také to, že se o místo vedoucího našeho tábora strhla nevídaná tlačenice. Zvítězil v ní agronom a veliký světa znalec, inženýr Tvrdý.

Inženýr Tvrdý byl znám jako velice pečlivý hospodář a proto nás přepočítal hned při nástupu do družstevního autobusu Škoda 706 RTO, řečeného Pruhované vajíčko. Cesta na hraniční přechod ve Varnsdorfu probíhala vcelku klidně až na to, že se pan inženýr chopil megafonu, a tak jsme se dozvěděli, že Krkonoše jsou hory a že směřujeme na sever.

Překročení státních hranic proběhlo bez komplikací, a tak nám nic nebránilo vyrazit za dobrodružstvím ve spojujícím se Německu. Z neznámých důvodů místo "Postupim" pan inženýr neustále opakoval že jedeme do Putimi. Pojednou, když kola našeho autobusu doskotačila k velkému městu, povstal a pravil:

"Děti! Tak tohlencto je ta Putim." Za zády se mu vtom mihla cedule "Dresden". Ano, byly to Drážďany. Při přejezdu přes Labe znejistěl a zeptal se:

"No, děti, která řeka teče přes Putim?"

Užuž mi visela na rtech Blanice, když se spolužák Petera vytasil s něčím daleko lepším. Přihlásil se, povstal a ledově klidně pravil:

"Rýn."

"Špatně. Odpovídá se celou větou", pokáral ho Tvrdý.

"Přes Putim teče Rýn", zopakoval Petera.

"A jsi si jistý? Není to Sáva?"

"Je to Rýn," trval na svém Petera.

Řidič Sváťa si nenápadně zavolal inženýra Tvrdého k sobě.

"Tak děti! Malinká chybička se vloudila. Není to Putim, jsou to Drážďany. A řeka není Rýn ale ňáká Elbe."

Další kilometry počal stařičký bus polykat v rytmu Dvořákovy Humoresky. Jelo se po panelové dálnici.

"Děti", pravil hopsající inženýr s megafonem v ruce, "komu se uďálo blbě, ať si veme Kinedryl. Nezastavujeme, až v táboře u Putimi."

Do kabiny autobusu zasvítilo srpnové, vycházející slunko. Je asi sedm hodin ráno. Nikde ani živáčka, dálnice je pustá, tichá.

"Děti, jestlipak víte že Slunce je hvězda? Ve 100+1 psali že je to žlutej trpaslík. Ale zas aby si někdo z vás nemyslel že tam někde nahoře visí s kyblíčkem a lopatičkou. Vona je trpaslík že je malá. Ale zas není tak malá aby nás nevosvítila. No, to jen tak na okraj."

"Děti, všimly ste si že tady vokolo silnice vůbec nejsou žádný příkopy? Jestlipak víte, proč?"

"Protože jedeme celou dobu po letišti", povídá nezdolný a blinkající Petera.

V očích inženýra Tvrdého se rozhostil nefalšovaný děs. Začal pobíhat uličkou, schovával si hlavu do dlaní. Ani řidič Sváťa jej příliš neuklidnil tvrzením že už tudy kdysi možná jel.

Sjezd z dálnice, lesík, stanový tábor východoněmecké armády na břehu jednoho z jezer, náš cíl.

Sotva jsme vybalili, spěcháme ke stánku na břehu. Mají tam hranolky s tatarkou a kečupem, Fantu, Sprite a spoustu jiných, pro nás tehdy vzácných pochutin. Inženýr Tvrdý mlsá s námi.

"Děti! Jestlipak víte z čeho se dělají hranolky?"

"Z ryb", povídám.

"Proboha chlapče, jak tě to napadlo?"

"Proto má stánek u vody. Když mu dojdou ryby, vezme prut, nachytá si a smaží dál."

Druhý den vysypal pan inženýr prasátko s markami a dolary a za doprovodu některých z nás vyrazil do Postupimi na nákupy. Manželce koupil svetr, dcerám panenky mrkačky a mončičáky a v elekroprodejně si pořídil walkmana s radiopřijímačem. Jelikož se jeho kapsa povážlivě povysypala, nezbylo mu než na německy mluvenou kazetu pohádek bratří Grimmů /německy neuměl ani pozdravit/.

Vrcholem výpravy se stalo když inženýr Tvrdý spatřil Brandenburskou bránu. "Děti, to je vona!", zvolal. "O týhle bráně se zpívá v tý slavný písničce. "Když jsem já šel tou Putimskou branou, dívaly se dvě panenky za mnou ..."

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář