Vánoce tam u nás
11. 8. 2014
Je mi zase deset let. Všechno mi voní, všechno je ostré, nerozředěné nánosem let.
Na hlavě mám ulicha s gigantickou bambulí, přes obličej šál co pletla mamka, divnou ale teplou bundu na těle a na nohou hodobóžové rifle. Červenobílé bůfy řachají sněhem, na vodítku dovádí voříšek Ben.
Valím před sebou sněhovou kouli. Až ji dovalím na babiččin dvorek, postavím tam největšího sněhuláka na světě. Tak velkého, že se na něj přijedou podívat i Eskymáci co jsem včera viděl v televizi. U hřbitova jsem si vzpomněl, že jedna koule na sněhuláka nestačí. No co, aspoň to bude největší koule na světě. A úúúž se koule valí kolem Kytkových dolů z kopce! Dalo mi dost práce zastavit ji dole u Boženky, babiččiny sestry a mojí tetičky. Boženka bydlí sama v malém domečku v zatáčce. Je to malinká, hrozně hodná a osamělá paní a na stromečku jí visí slaměné panenky a sněhové cukroví. Popřeju hezký štědrý večer, zanechám tu mámin salát s vinnou klobásou, pohladím kočku Dášu a zvolna spěchám dál. Potkávám strejdu Šupíka /švagra mé babičky/, tlačí kolo, z dálky mne zdraví a přejeme si hezké vánoce. Na Díle už toho mám vážně plné zuby. Koule je větší, než já a nedá se ukulit. A to jsem vám ještě neřekl, že v ruksaku táhnu Hanzelku i se Zikmundem co mi dal strejda Karel. Ještě kopeček od Cardových dolů a už jsem u babičky! Béňa vesele štěká a jí sníh, já otevírám vrata a tlačím to nadělení na dvůr. Babička vyběhla a spráskla ruce: Já i pes úplně promáčení a na pokraji sil. Honem, než přijedou naši! Usušit a ohřát!